Jak to všechno bylo
Jak to všechno bylo.............?
(zpráva o práci dramatického kroužku ZŠ a MŠ ve Strážku)
Ještě jsem nesetřepal únavu z práce na předchozím projektu 9 princezen mínus 1 a už jsem, na základě požadavku neuspokojených představitelů průvodců dějem pohádkových postav Kašpárka a Cipíska začal promýšlet budoucí projekt. Věděl jsem, že mám k dispozici dva mimořádně talentované, schopné a ochotné chlapce. To se mi, po zkušenostech z předchozích projektů (mimo princezen ještě velmi povedený projekt Host, postavený na existující skupině spolužáků, dá se říci „partě“, která se mnou aktivně spolupracovala na tématu i na výsledném textu) zdálo málo.
Nicméně, dva jsou víc než nic, a tak jsem se rozhodl postavit nový projekt na nich a vytvořit jejich příběh v současném světě.
A řeknu vám, nálož!!!!Deset normostran dialogů pro dva, na nichž stojí celá inscenace!
Ale hrůza z toho, že se na základě výsledku projektu 9 princezen mínus 1 přihlásí velké množství zájemců o práci na nové inscenaci, mě donutila k rafinovanému kompromisu, totiž vytvořit projekt,
který uspokojí jak větší množství dětí, tak výrazné talenty. A rozhodl jsem se nevzdat se Kašpárka a přidat jeho kamaráda Honzu a vyhnout se tradiční pohádce, dostat děj do současnosti a hlavně dosáhnout toho, aby byl uvěřitelný.
A tak se zrodil nápad na projekt Kašpárek a Honza v zemi kanibalů. Už měsíc před prázdninami byl záměr a hrubý text hotov. Příležitost pro představitele titulních postav hotova, ale skupina kanibalů je ve hvězdách. Pak došlo na lámání chleba. Přihlášek do kroužku na základě setkání se zájemci se sešlo 22, dvě třetiny děvčata a jedna třetina chlapci. Všechny jsem je optimisticky přijal. Kanibalů mohlo být klidně jen pět nebo taky všech všech 22. Někteří možná odpadnou pro nemoc, někteří zase odpadnou pro nedostatek motivace, některé to rychle přestane bavit, ono se to nějak vystříbří.
A vystříbřilo! Zůstali všichni!!!!!
Původní záměr, že choreografii skupiny kanibalů, která měla stěžejní a důležitý pětiminutový výstup a pak závěr s rozuzlením, připraví talentovaná spolužačka, a já si budu moci radostně hrát
s dialogy a vztahy Kašpárka a Honzy jednou týdně, krachnul pro velkou vytíženost dotyčné a choreografie zůstala na mně! Vzhledem k tomu, že každá překážka je pro mě výzva, šel jsem do toho. Rozdělil jsem kroužek na dvě skupiny a s každou jsem pracoval až do generálních zkoušek samostatně.
Práce se skupinou lidojedů byla věru náročná. Jen učitelé a družinářky vědí, co je to pracovat
s kolektivem dětí různého věku na cíleném projektu po vyučování, po obědě, v době, kdy děti nesnášejí manipulaci a nejraději si bezcílně hrají, kreslí nebo cokoli jiného provozují svobodně. Byl to pro mě očistec. Ale našel jsem míru a metody! Na každé setkání jsem přišel s jinou motivací, trénoval jsem s nimi pohyby, z nich některé se nepoužily, jiné, vymyšlené na poslední chvíli ano. Když ztráceli koncentraci, četl jsem jim text hry, pouštěl videa s ukázkami tanců primitivních národů Afriky a Austrálie a když ani to nepomáhalo, nechal jsem jim volnost pro jejich vlastní zábavu. Taky jsem vyrobil kostýmy, udělal jsem dvě kostýmní zkoušky, ty je silně namotivovaly.
Kombinace všech těchto metod pomohla dosáhnout kýženého cíle, vytvoření pětiminutové scény, končící zvoněním na kolejici a úprkem na oběd. Tuto scénu skupina kanibalů vyžadovala opakovat, protože hřměla celou školou jako bouře.
Zato práce s druhou skupinou, představiteli Kašpárka a Honzy byl pro mne balzám na duši. Sršeli chutí do práce, postupně zvládali texty, měli inteligentní nápady. Bavil jsem se já a bavili se i oni.
Zkrátka - radostná práce.
Pak jsme měli čtyři dny v Sokolovně na generální zkoušky. A šlo to jako na drátkách. Dopoledne samostatně Kašpárek a Honza, odpoledne kanibalové s Kašpárkem a Honzou. Druhý den totéž a třetí už jen všichni dohromady. Všechny scény běžely se světly a se zvukem na podiu jako při představení. Motivace skupiny kanibalů vzrostla po první společné zkoušce do obřích rozměrů. To už jsem věděl, že máme vyhráno.
A jako když po srsti hladíš kotě, takový jsem měl pocit, když jsem slyšel číst text vypravěčky do mikrofonu. Neuvěřitelně vyrovnaný projev - čirá radost!!!
Ale překážky přicházejí vždycky nevhod. Představitelka Náčelnice kaninbalů dostala vysokou horečku a už jsme byli v bryndě. Z té nás vytáhla ochotná a šikovná spolužačka, která za ni zaskočila. Text nebyl dlouhý, ale šlo o dialogy ve skupině, a to není jednoduché, ale zvládla to.
I kostým jí sedl. Sláva!!!! Byli jsme zachráněni.
Ale kdepak, kdepak, číhala na nás další zrada!!!! Představitel Honzy v den poslední generálky, myšlené jako veřejná zkouška pro spolužáky školy a mateřskou školu, dostal také horečku a premiéra měla na kahánku. Uspořádali jsme generálku bez Honzy, bez diváků, lépe řečeno projeli jsme několikrát scény s kanibaly a čekali na verdikt lékaře. A štěstí se na nás usmálo, představitel Honzy dostal povolení zúčastnit se premiéry a všechno bylo zachráněno.
Premiéra byla bez chyb a byla slavná a úspěšná. To ale posoudili diváci.
Ale - jestli jste tam nebyli, a o premiéře věděli - udělali jste velkou chybu!
A na závěr - dostal jsem úkol!! Od představitelů Kašpárka a Honzy!!! Napsat pro ně hru o nich, z jejich školního života.
Udělám to...........................................s jejich pomocí.
Doc. Mgr. Jan Kolegar v.v.
Zobrazení: Alba | Podle data